slavicek.net

Bytový architekt

2009-02-04T04:13:00.001-08:00

A tyto dvě židle jsem do interiéru umístil proto, abychom se na ně mohli pěkně posadit, až se mnou budete dělat iterview o tom, proč že jsem sem umístil ty dvě židle.

Printable milimeter graph paper

2008-12-27T08:26:00.000-08:00

Believe me or not, but I suddenly needed a milimeter paper, and there was not the one I'd like to use on the web... The one we use to use at school... The green one with milimeter, half-centimeter, and centimeter grid.

The easiest way was to create it myself, then. Feel free to use too, if you need it:

A4 Milimeter graph paper in PDF (27 kB)

A4 Milimeter graph paper in compressed TIFF (104 kB, 2480x3508)

Both are bitmaps size A4, adjusted for a printer resolution of 300 dots per inch. When printing, it's better to crop the printable area rather than choosing the default "Scale to printable media". Only the former option will transfer the proper scale on the paper.

Is my PC quick enough for AVCHD?

2008-09-29T09:23:00.000-07:00

Recently I bought HD Camcorder Canon Vixia HF100. However, before the actual purchase, I had not been quite sure if my laptop would manage to play the records back without interruptions.

As far as I knew, there were no sample videos available. To improve the situation and to help other potential buyers, I put a sample video and a sample photo at the following locations:

Canon HF100 AVCHD Sample Video, 25.1 MB, 11 seconds, best quality
Canon HF100 Sample Photo, 738 KB, best quality

Now you can see if you would be better off with a new machine, or if the current one still suffices for the playback. But even if the playback stutters, things can be considerably improved using a proper codec.

Canon HF10/HF100 uses Advanced Video Codec High Definition (AVCHD), more specificaly H.264/MPEG4 AVC. Most likely, you will experience one of the following problems:

No video at all

No sound at all

Video playback stutters

The image gets blured when moving the camcorder horizontaly (so called interlace combing).

If there is no video at all, any codec pack can improve this. You can try K-lite Codec Pack for example, to get at least some output. However, the playback will be probably slow, and the deinterlacing will not work properly.

If there is no sound, you should download and install any AAC (Advanced Audio Coding) codec. One example is free CoreAAC codec.

The tackle the letter two problems, the only solution seems to be using CoreAVC. Allegedly, this is the fastest available AVCHD codec. I can confirm that this was the only working solution for me. Even though the official codec available on the CD with the camcorder dealt good with the interlace combing, the speed was not sufficient for me. My laptop contains Intel Core 2 Duo T5750 @2.0 GHz with 3 GB of RAM, whereas the offical requirement for Windows Vista & Dual Core was something like 2.13 GHz and 2 GB RAM. This resulted in a discuntinuous playback.

On the other hand, CoreAVC worked perfectly well. You can download a free 14 days evaluation version and try it yourself.

When playing back using this codec, an appropriate icon appers in the system tray. Click it and a settings dialog appears.

The only thing you should be aware is that the codec is not prioritized, even when the preferred decoder checkbox checked. You can test what codec is actualy in use after going to the levels tab. When changing brightness/contrast/saturation, the changes should be immediately notified. If not, a different codec is still in play. Eventualy, I had to uninstall both the K-Lite codec pack and the official codec provided by Canon on the installation CD. Next, I installed XP Codec Pack 2.4.2, chose a custom setup, and excluded the supplied .H264 codec from the installation. Hence now I am able to play back .H264 using CoreAVC whereas all other formats using XP Codec Pack.

An incident in Ilac Shoping Centre

2008-09-26T02:28:00.000-07:00

I was just about to do my shopping at Argos in Ilac Shopping Centre on Parnell Street in Dublin. When I was passing the Vodafone store and approaching Argos, I saw one guy chasing another one shouting: “Catch him!” What I thought at first was that the fleeing one had probably stolen his wallet, so I did not hesitate and started to follow him, too.

Funny enough, the running guy in front of me threw about banknotes continuously, as if trying to bribe me not to follow him. It could be about €200 in total. “Easy money”, stroke me at the moment, but I considered helping another person to get back his wallet such a noble objective, that I only picked up one €20 banknote, and continued to hunt him.

I followed him up to Lower Dominic Street, where he turned left into a residential area. There was a playground with children at play and adults taking care of them. I cried: “Catch him and call Garda!” Then I finally caught him in front of a fence.
Security guards from Ilac Shopping Centre appeared before long. That was when I held the guy tight. People around told me that Garda was on the way. I asked the guards to help me with to secure him at least, telling them that I could lose my grasp soon. But the guards we evidently too scared to come closer to us. On the contrary, they insisted on releasing him. They were telling me:”We know who he is, there will be no problem for Garda to go and fetch him, really”. So I let him go eventually, after about two minutes of holding him.

Next, two Gardai appeared at the site. Their first inquiry was: “Fuck, he is gone, why did you let him go?” So I explained them why. The Security guards started to sooth the audience telling that although they did’t actually know who the guy was, Ilac Shopping Centre is full of cameras, so there would be no problem to provide a CCTV footage. They also had an argument with Garda about possible legal consequences for the abridgement of the offender’s personal liberty. Garda clarified them that this works a little bit differently in case someone has committed a crime.

I handed over his cap and the banknote, provided his identification description and that was it. Garda was so kind to take me home, although I lived nearby. “What actually did he?” That was my first question to the Gardai once I was comfortably set in their car. The answer shocked me, because it had been more a robbery rather than a pocket-picking. Presumably in Argos, he jumped over a till and took the money out from there.

Anyway, next to you feel sympathy for that people of poorly built physique lingering over at shop entrances in worn-out suits, with a wire twisting out from their ear, earning just €8 an hour or so, don’t get fooled! It could be still a way above of what they really deserve.

Imigranti v tísni

2008-05-13T09:49:00.000-07:00

Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni nedávno spustila kampaň proti pravicovému extremismu „Chcete ho?“. Zanedlouho tuto parodii na členy hnutí skinheads paradovala krajně pravicová Národní strana a spustila pro změnu kampaň „Chcete je?“, namířenou proti přistěhovalcům do České republiky.

Ačkoliv si obecně aktivit Člověka v tísni vážím, neodpustím si dodat, že samotná kampaň „Chcete ho?“ ve mně vyvolává pocit trapnosti. Naopak moje prvotní reakce u konkurenční kampaně byla taková, že jsem se „vtipu“ o modlitebním koberečku skutečně zasmál, než jsem si se studem uvědomil, že obdobně vyhlížejícího člověka, bohužel však většinou počestného studenta VŠ bez pedofilních sklonů, nejednou bezdůvodně napadla v Praze skupina skinheadů.

Následuje analýza toho, jak na mě obě kampaně působily.

Zesměšňování směšného nepůsobí směšně

Podívejme se nejprve na původní kampaň „Chcete ho?“ zaměřenou proti extremistům. Extremismus je jev chápaný drtivou většinou jako nepřípustný. Projevovat na veřejnosti rasistické názory je tabu. Všichni cítíme, že nacizmus a jeho stoupenci jsou odsouzeníhodní. To je zřejmě důvod, proč satiristicky koncipovaná kampaň moc nezabírá. Tvrzení typu: „Já jsem nacista, jsem úplný chudák, podívejte se na mě“ vovolá maximálně schovívavý úsměv, a to spíše nad kreativními (ne)schopností autora kampaně než nad nacisty samotnými. Satira, která je v souladu s obecným názorem, je zkrátka účinná asi tak, jako zesměšňování disidentů Miloušem Jakešem za dob socializmu.

Naopak kampaň proti přistěhovalcům působí (bohužel) účiněji. Funguje zde onen známý efekt zakázaného ovoce. V první reakci se člověk vtipům zasměje, byť jsou někde na úrovni estrád Jiřího Krampola. Posléze se chytne za nos a začne se za svou škodolibost stydět. Nakonec se však vážně zamyslí, jestli na tom není něco pravdy, tvrzení „těší se na sociální dávky a vaše dcery“ si asociuje s aférou kolem katarského prince, a semínko xenofobie je zaseto.

Přitom Národní straně při počinu stačilo použít originální grafiku a průvodní text, pouze s obměnou hrdinů kampaně. To bylo hodně chytré, rozhodně nic z dílny „nácka, co neumí do pěti počítat“.

Pozitivní přístup

Zesměšňování kohokoliv je ubohé, a mnoho se jím nedosáhne. Ať už se jedná o nácky, nebo přistěhovalce. Neobstojí zde ani argument Člověka v tísni, že bojuje za dobrou věc, ani fakt, že Národní strana vlastně jen oplácí úder ideového nepřítele, navíc jeho vlastními zbraněmi.

Přimlouval bych se za kampaň vedenou regulérně. Bylo by například přínosné častěji populární formou zveřejňovat výsledky sociologického studia extremistických hnutí a jejich příslušníků. Z jakých vrstev společnosti se rekrutují, jaké jsou jejich pohnutky k tomu, aby s extremizmem sympatizovali, v čem je jejich chování rizikové a kudy vede cesta zpět k úspěšnému prosazení se ve většinové společnosti. Je třeba zdůraňovat i fakt, že na pravicovém smýšlení a na samotné obavě z přílivu cizinců není nic špatného. Nežádoucí jsou pouze extrémní projevy – i zde platí ono obecné „všeho s mírou“. Třeba by pak i Národní strana zareagovala adekvátním způsobem. Místo karikatur přistěhovalců a evidentně utopických řešení bych spíše uvítal realistické návrhy toho, jak problémy spojené s přistěhovalectvím (kterému se stejně nevyhneme) řešit.

Že by seriózní protiextremistická kampaň ani seriózní přístup k menšinám nikoho nezaujal?
Máte naprostou pravdu! Pokud Národní strana jede podle nějakého marketingového plánu s cílem sepepropagace a zvýšení preferencí, není co dodat. Pokud ovšem Člověk v tísni skutečně usiluje o dobrou věc, nezbyde mu zřejmě nic jiného než se uchýlit k čistým prostředkům.

Jak to dělá Borat

Znamená výše řečené, že bychom měli na satiru při potírání xenofobie zapomenout? Sacha Baron Kohen v podání Borata nás před časem přesvědčil o opaku. Jehoprojev byl sarkastický, inteligentní, vtipný, komerčně úspěšný, a přitom nadmíru společensky přínosný. Čím to je? Borat nezesměšňoval ani nácky, ani přistěhovalce, nýbrž naší vlastní omezenost.

V článku jsou jako ilustrace použity náhledy webovských stránek www.chceteho.cz a www.chceteje.cz. Autor článku se neztotožňuje s názory publikovanými na těchto stránkách.

Převod hmotnosti kuchyňských surovin na objem

2008-04-19T03:39:00.000-07:00

...aneb k čemu si pořizovat kuchyňskou váhu, když máme odměrný válec.

Rozhodnete-li se upéct si třeba koláč, bude po vás pravděpodobně vyžadováno nasypat do mísy X gramů mouky, přidat Y gramů cukru a tak dále. Nemáte-li zrovna po ruce kuchyňskou váhu, zkuste následující odkaz:

www.onlineconversion.com/weight_volume_cooking.htm

Stránka v anglickém jazyce obsahuje pestrý seznam kuchyňských surovin a pro vybranou ingredienci vám podle její jmenovité hustoty automaticky přepočte zadanou hmotnost (v gramech) na objem (v mililitrech). Pak už stačí použít odměrnou nádobu se stupnicí, která se jistě najde v každé kuchyni. Vystačíte si ale i s ocejchovaným půllitrem (500 ml), skleničkou na destiláty (50 ml), případně s obyčejným hrnkem (asi 250 ml).

Democracy v. 2.0

2008-04-07T11:12:00.000-07:00

It came across my mind when I was watching those absurd shots of Olympic torch relay in Paris together with anti-China protesters trying to extinguish the flame.

Besides general boycott of the games, I would be naturally more than happy if China had ended the Tibet occupation. Can I actually contribute on the democratisation of China in person? Well, I live neither in London nor in Paris, so to demonstrate my opinion would not be so easy.

But the Tibet question really goes to my heart, so I would even drop a penny in a hat, if it puts more pressure on China and solves the problem. Does anyone know about a “Give us money and we’ll put more pressure on China” commercial company? Because the last thing I would do is to relay on politicians.

Democracy is a good thing, but it is certainly far from perfection. Take the broadly discussed smoking ban in the Czech Republic as an example. Putting such a measure in place, every single citizen would probably profit from it. Let’s say it would save € 100 per person per year indirectly on health service, cleaning service, laundering (to remove the smell from one’s clothing), etc. Looks good, so why don’t we go for it? Well, in democracy, 200 PMs decide what actions to perform, rather than 10,000,000 citizens. There is still a minority of population which would not profit at all – the employees/owners of the tobacco industry. To keep it simple, let’s assume it is just 10 people, each of them would lose € 1,000,000 by the smoking ban.

It is obvious that these 10 capable gentlemen will do their best to persuade the 200 PMs (or at least 100 out of them) and to compensate generously their €100 loss. After all, it is still cheaper than compensate the loss of the whole society.

You may disagree, pointing out that all people, if they feel disappointed, are free to vote for a different politician during next elections. Well, not really. If the next politician betrays the electors and refuses the ban, it will only cost him €100, same as his foregoer.

One can suggest to control the executive power via a web interface available to all citizens, using a sophisticated IS instead of the traditional old-fashion government. In that case, every division on a bill would be a nation-wide web referendum, in fact. The Ideal, direct democracy! Well, once this had been put into practice, the only thing people would certainly care about are their pay-rise, low taxes, and other benefits. I know it because these are the only things PMs do care about these days.

On the other hand, I think sometimes we really need a commercial company outsourced by the majority of citizens in order to outweigh the powerful industrial lobbies. We actually do something similar when establishing a trade union, or when referring to commercial journalists to win more attention for our legal process, or when simply expecting Amnesty International to help make the world better. The company would have its membership fees, and each member would be able to decide what exactly to lobby for.

I know it reminds old times when election votes were not equal, depending on one’s status and wealth. However, they are barely more equal now, since anyone who has money can influence media, and media can in turn influence electors. The only solution for future seems to be the return back to reality, making the financial flows more transparent.

Once someone has founded such a nationwide commercial lobby, please tell me where to send the money.

Mein erster Sprachunterricht

2008-03-14T16:12:00.000-07:00

Obwohl ich englischen und russischen Sprachunterricht seit meinem 11. Lebensjahr nach den Bedingungen des tschechischen Schulwesens hatte, traf ich den ersten Lehrer, der irgendein Ergebnis erreichte, erst im 4. Schuljahr der Fachschule. Er hieß PhDr. Vojtěch Křížek und jeder kannte ihn. Manche dachten, dass er ein Narr war. Trotzdem respektierten ihn alle.

Herr Dr. Křížek sprach während des Unterrichts die meiste Zeit Englisch. Ich weiß nicht wie das heute in tschechischen Schulen funktioniert, aber damals war es sehr atypisch. Außerdem verlangte er strikt, dass wir die Vokabeln aus der letzten Stunde kennen. Also mussten wir schließlich auch zu Hause studieren. Damals war das ebenso ganz ungewohnt.

Einige Vorstellungen von Herrn Lehrer passten wirklich nicht in die heutige Welt. Im Einklang mit seiner christlichen Weltanschauung bestand er zum Beispiel darauf, dass wir jeden Tag außer Sonntag Vokabeln lernen müssen. Eine andere Forderung bestand darin, das Wörterheftchen nicht mehr als 180˚ zu öffnen. Weder in der Schule noch zu Hause.

Das interessanteste Ereignis bindet sich aber an meinen Mitschüler, der in den Fremdsprachen ein bisschen schwächer war. Von diesem Lehrer wurde ihm bald die Repetition angedroht. Außer der Schulbeschäftigung gab Herr Dr. Křížek noch bezahlte Sprachkurse für Erwachsene. Um das Durchfallen zu verhindern, bot er meinem Schulfreund an, dass er auch diesen Kurs besuchen kann.

Ich weiß von der Erzählung, dass mein Freund mit etwa 20 Erwachsenen den Kurs angefangen hatte. Der Lehrer forderte von ihnen gleiches, wie von uns. Ein Mann im mittleren Alter hatte zum Beispiel die Vokabeln aus der letzten Stunde nicht behalten, und hatte als Ausrede seinen anspruchsvollen Job, die Familie, und Ähnliches. Der Lehrer sagte vor der ganzen Klasse nur: “Hören Sie mal, behaupten Sie mir nicht, dass Sie keine Zeit haben, wenn sie Ihren Schnurrbart täglich schneiden können.”

Glauben Sie mir oder nicht, aber mein Mitschüler blieb nach wenigen Wochen allein in dem Kurs.

Überforderungen? Obwohl die Aussage des Lehrer zweifellos unverschämt und pädagogisch umstritten war, kann man doch den Eindruck nicht loswerden, dass der Mann wirklich die Wahl zwischen gepflegtem Schnurrbart und gutem Englisch hatte.

So oder so halte ich Herrn Dr. Křížek für einen Mensch, der den Englischlernprozess bei mir gestartet hat. Dank seiner spreche ich heute fließend Englisch.

Osud

2008-03-03T03:04:00.000-08:00

„Osud je takové slovíčko“, říká pan prezident v rozhlasu.

Smrtka se usměje maličko, povstane a plivne na kosu.

Poprvé letadlem

2008-03-02T09:40:00.000-08:00

Věřte nebo ne, ale jeden z mých rodičů ještě nikdy neletěl letadlem. Druhý sice ano, ale už je to drahná doba. Raději než vysvětlovat lidem středního věku všechna úskalí letecké přepravy ústně, rozhodl jsem se sepsat dokument s pracovním názvem: "Návod jak letět z letiště Praha-Ruzyně poprvé letadlem."

Stránky Českých aerolinií sice nabízejí slušnou zásobu informací o doporučené předletové přípravě, ale nenašel jsem na webu nic, co by bylo kompilací toho nejdůležitějšího, jakýsi "Quick Guide".

Dokument si můžete ve formátu PDF prohlédnout zde. Pokud se Vám líbí a chtěli byste třeba vašim rodičům nebo prarodičům vytvořit vlastní dokument na základě této šablony, stáhněte si prosím verzi ve formátu MS Word.

V dokumentu jsem použil mapu z portálu Seznam.cz a schémata ze stránek Českých aerolinií.

Koupě nemovitosti přes realitní kancelář

2008-02-12T03:00:00.001-08:00

Už v létě 2007 jsme chtěli koupit v Čechách na investici nějakou nemovitost. Ideální by samozřejmě byla koupě bez přítomnosti realitní kanceláře, abychom se vyhnuli placení provize. Jenomže jsme se přesvědčili o tom, že u nové nemovitosti je to zcela nemožné, u starší značně obtížné. Jde o to, že na trhu s nemovitostmi stěží seženete prodávajícího, který by nemovitost prodával napřímo. Většina z nich je vázána exkluzivní smlouvu o zprostředkování prodeje. Když už prodávajícího bez exkluzivní smlouvy najdete, zpravidla zjistíte, že je sice ochoten napřímo prodávat, ale není toho schopen.

U přímých prodejců jsme ve dvou případech zjistili, že jim nemovitost podle výpisu z katastru vůbec nepatří (zatím je ještě rodičů, před lety ji darovali potomkům atp.). To by v lepším případě znamenalo prodej uskutečnit s někým úplně jiným.

Ale i když nemovitost skutečně patří prodávajícímu a nevázne na ní žádné břemeno, není to tak snadné. Při prodeji nemovitosti podstupují obě strany vždy určité riziko. Právě dohodu o rovnoměrném rozložení tohoto rizika mezi obě strany vidím jako značně problematickou (přiměřené lhůty a smluvní pokuty, vhodný způsob úschovy peněz během prodeje, zajištění platby daně z převodu nemovitosti přímo z úschovního účtu atp.) Řešit tyto detaily před podpisem rezervační smlouvy je příliš brzy, po podpisu pozdě. Právě realitní kancelář nám v tomto pomohla jako jakási autorita. Jak my, tak prodávající jsme se jí po podisu rezervační smlouvy museli ve věci návrhu následujících smluv do jisté míry podřídit. Kdybychom se na znění kupní smluvy s prodávajícím nedohodli, přišli bychom o rezervační poplatek. Naopak prodávající by byl nucen zaplatit smluvní pokutu vyplývající ze smlouvy o zprostředkování prodeje.

Nejprve jsme chtěli koupit nový byt od společnosti Skanska Reality, a tak jsem si o nich na webu hledal reference. Našel jsem je a byly 100% negativní. Nemyslím si, že by Skanska Reality byla tak špatná. Jde spíš o to, že jestliže s nimi měl někdo dobrou zkušenost, nechal si ji pro sebe, v případě špatné zkušenosti se naopak naštval a rozmáznul to ve všech diskuzních fórech.

Totéž platilo i v případě staršího domu a společnosti Bydlíte.cz. Schválně zkuste zadat klíčová slova "bydlite.cz" zkušenost do vyhledávače Google a ve výsledcích ignorujte odkazy vedoucí na oficiální firemní prezentaci. Také společnosti Bydlíte.cz se musím zastat. Za prvé jsem nyní objevil i jednu pozitivní referenci. Za druhé námi absolvovaná prohlídka nemovitosti proběhla profesionálně. Jejich makléř pan Němeček se v oboru vyznal. Po předchocích sektáních s makléři jiných realitek, kteří toho o realitách věděli asi tolik co moje 80letá tetička (promiň, tetičko), byla radost si s ním popovídat.

Ještě před započetím koupě jsem si předsevzal, že se dodatečně na webu podělím o naše zkušenosti se spolupracující realitní kanceláří, ať budou jakékoliv. Nemovitost jsme koupili prostřednictvím společnosti AK Development Group a zkušenost je výborná. Realitka je poměrně mladá a je patrné, že se všichni sami denně učí nové věci (ovšem kdo se dnes a denně neučí, že?). Jako daleko podstatnější shledávám, že ti lidé jsou seriózní, snažili se, se vším nám vyšli vstříc a dělali pro nás víc než by museli. Koupě proto z našeho pohledu dopadla dobře a jsme spokojeni. Takže děkujeme a doufáme, že když někdo bude hledat reference o AK Development Group, najde i tento článek.

-OVÁ

2008-01-15T03:25:00.000-08:00

Anglicky mluvící kolega se mě zeptal na nějakou zajímavost z českého pravopisu. Rozhodl jsem se zasvětit ho do přechylování ženských jmen coby do typyckého problematického pravopisného jevu. Jeho problematičnost je v poslední době navíc akcentována postupující globalizací a s tím souvisejícím výskytem cizojazyčných ženských příjmení v českém prostředí.

„U nás končí ženské příjmení téměř vždy na ‘ová’”, oznámil jsem mu na úvod. Jeho reakce mě povzbudila, neboť si vzpomněl na Martinu Navrátilovou a zeptal se mne na možnou souvislost. Zajásal jsem a jal jsem se mu přiblížit celou problematiku obšírněji.

Kolegovi jsem na příkladech vysvětlil vše: změnu ženského příjmení při sňatku, ponechání ženského příjmení při sňatku pokud by to ženě kazilo kariéru, i zpětnou změnu příjmení po rozvodu, pokud to exmanželce stojí za administrativní zátěž s tím spojenou.

Nakonec se můj kolega nevinně zeptal: „Hele, a když existuje žena jménem Navrátilová ... a té ženě se jako svobodné matce narodí syn, otec neznámý...“ „Ano?“, přitakal jsem a dychtivě očekával konec otázky, „...tak ten syn se bude jmenovat Navrátilová?“

Hello, World!

2008-01-03T10:29:00.000-08:00

Once upon a time, there was a different world based on a different universe. This universe consisted of substantially different elementary particles in different space, driven by substantially different physical constants. More specifically, the structure of matter was much denser, and the way the particles interacted with each other was way quicker than on the Earth, too.

This lead to the fact that intelligent beings living in this world could build more efficient computers than their terrestrial look-alikes could. One such a supercomputer (in human terms) has been given to young fella named Patrick by his father. The computer had a memory of something about 10^100 Bytes, with the speed of couple of centillions FLOPS.

Patrick developed a software application and named in “Hello World”. Main purpose of this application was to simulate Big Bang and following processes in a universe.

Believe me or not, Patrick set the fundamental physical constants such as the speed of light or the elementary charge to the exactly same values as they exist in our human world. He designed atoms, electrons, protons, neutrons, quarks, leptons, and gauge bosons to their slightest details in the same way, and defined rules for their interaction somehow similar, too.

Next, he ran the simulation. Each elementary particle has been represented as an object in the application with its position and vector. Considering that the number of elementary particles in our Universe is 10^80, the number of interactions to calculate was immense. But thanks to the superpower of the computer, Patrick was able to proceed through the evolution of the simulated universe quite quickly. In couple of his extraterrestrial minutes.

He stopped the simulation in an exact phase, and observed a newly formed galaxy, which was absolutely identical to the Milky Way Galaxy, which exists in our world. He paid a special attention to a star which constellation of atoms was the same was is it as in our Sun. As it happens, he also spotted a blue planet, indistinguishable from planet Earth.

Since he had developed a projection system, he could watch what’s going on in the simulated universe just like people in movie Matrix could, or just like people with CCTV, or just like God. He could also read people’s mind, since this is something what real scientists can almost do even nowadays with brain magnetic resonance. This was no challenge for Patrick, because he had a detailed information about any atom in his simulated universe, thereby of any atom in any brain of any simulated creature.

Patrick was particularly interested in the simulated time period which would be called 20^th century by humans. But at this time, Patrick’s father realized what kind of program is his son preoccupied with, and started to worry about etical problems related to this experiment.

The reason was that Patrick was very interested in World War Two, and so he was repeatedly playing back the simulation between years 1939-1945, rewinding it back now and again. Father shared his considerations with his son: „Patrick, look, I know the people in your program are just simulated, but they have their fears, pains, and sufferings as if they would be real. Isn’t it more than enough they must get through all the troubles of this cruel war just once? Why to you force them to experience it again and again? Are you a sadist or what?“

Patrick replied with resigned sigh: „But father, you really didn’t get the point. I know this people are just like real, but in fact, they have experienced everything only once, no matter how often I played their destinies back. It’s the same as with actors. They also act only once, no matter how many times you have watched the final video tape. One must perceive it from their own scope.“

„OK“, says father, „I understand that, but why don’t you do something to help them? Why don’t you actively interact with the system? Why not just to take the assassin named Hitler out. He and all his atoms can just vanish overnight. It would change the history and your simulated people would suffer much less!”

“I am afraid you are not right again”, notes the son. “What would be the difference if I, let’s say, remove the guy named Hitler? All Right, everything would take a completely different course and they would be much happier. But what about the original scenario? Even if I had ran the original scenario zero times, it would still exist, among with the new one, and among with millions of potential other scenarios. In fact, all possible scenarios exist in parallel. Some these humans even know about that and call it a multiverse.“

„But then we can even take it to that extend“, expands father his son’s idea further, „that we don’t have to run any simulation at all. The humans would still exist and experience their lives JUST ONCE, because there is the possibility to create such a simulated world with such a set of elementary particles. No matter how many times we’ve actually ran the simulation in past, in the future, or at all.”

“Exactly!” exclaims the son with noticeable joy and reveal in one. “I see now you really start to understand the fundamental question of being.”

“But Patrick, if this works for these .... how do you call them? .... humans, ... what if we...”

“Yes, father, so we do. Do we, actually?”

Roasted Irish Beef

2007-12-14T15:32:00.000-08:00

Jednoho dne jsme si v Tescu koupili více než kilogram syrového hovězího masa obaleného v síťce, ze kterého Irové připravují tradiční Roasted Beef (pečené hovězí). Někdo používá tzv. Dutch Oven, jiný zase peče maso normálně v troubě, přičemž do něj zapíchne speciální teploměr, který přesně indikuje, že už je pečeně hotová.

Nejlépe si na Irském hovězím ovšem člověk pochutná v irské restauraci, neboť zde, ač se jedná o obrovský kus svaloviny, je maso upečeno pěkně do měka a se spoustou šťávy. Jak hovězí pečeni v restauracích připravují se mi zjistit nepodařilo – je to téměř jako pátrat po receptu na medovník. Nicméně následující fotky ukazují, jak jsme se s přípravou popasovali my.

Maso jsme pekli v troubě při 180°C, v alobalu, přičemž jsme jej obložili mrkví, cibulí a bobkovým listem. Doba pečení byla uvedena na obalu masa – přes dvě hodiny. Na posledních několik desítek minut jsme alobal sundali, aby se vytvořila kůrčička. Při tom jsme pečeni potírali směsí z hnědého cukru, medu, pomerančové šťávy a dijon hořčice. Maso lze ale péci i jen tak, bez ničeho. Jak už jsem se zmínil, musí člověk počítat s tím, že bude maso poněkud tvrdší než v restauraci.

Zajímavější je recept na Garlic Potatoes. To se vezmou cca dva Kg brambor, které se oloupou. V bramborech se nožem vytvoří zářezy cca 0,5 – 1 cm od sebe tak, aby brambory sotva ještě drželi pohromadě. Do zářezů se zastrkají plátky česneku – co zářez to jeden miniplátek z nakrájeného stroužku.

Takto připravené brambory strčí se do trouby spolu s masem. Jelikož brambory nejsou úplně nakrájené, nezabírají tolik místa jako čipsy. Na druhou stranu z nich může odcházet pára, takže spíš než aby se zevnitř uvařili, pěkně se propečou.

Brambory se v troubě pečou při 180°C asi 40 minut, dokud poněkud nezhnědnou. Poté se vloží do větší mísy, kde se promíchají se smetanou, máslem, solí, čerstvě umletým pepřem a sladkou paprikou. Na vrch patří trocha zelené petrželky nebo pórku.

Životy těch druhých

2007-12-14T10:09:00.000-08:00

Von kurzem habe ich den Film Das Leben der anderen gesehen. Es handelt sich um ein psychologisches Drama zu DDR-Zeiten. Die Hauptfigur ist ein unauffälliger Stasi-Offizier. Er hat kein Privatleben, und damit auch keine Zufriedenheit. Gleichzeitig behandelt dieser Film das Leben eines erfolgreichen Dramatikers, sowie seiner Frau, einer sehr populären Schauspielerin.

Die Schauspielerin verzeuberte den Offizier, deshalb beginnt der psychopathische Hauptmann beide Künstler zu beobachten. Aber je mehr der Polizist beide Menschen kennen lernt, desto mehr bessert sich seine Persönlichkeitsstörung. Schließlich wandelt sich diese Figur zu einem Wesen mit wertvollem Innenleben.

In Zeitungen lese ich fast jeden Tag über verschiedene Geheimagenten, die auch in der Tschechischen Republik tätig waren. Alles immer nur in zwei Farben beschrieben: Weiß für Dissidenten, und Schwarz für die Agenten. Die Gestalter dieses Films haben aber etwas anderes gemacht. Hier wurde der menschliche Charakter mit seiner Komplexität dargestellt.

Das Leben der Anderen ist einer der besten Film, den ich gesehen habe. Das beweist auch den Oscar, den dieser Film 2007 als bester fremdsprachiger Film gewann. Ironie des Schicksals ist es, dass der Schauspieler Ulrich Mühe, Hauptmann Gerd Wiesler im Film, selbst von der Stasi verfolgt wurde. Dieser Film hat seine künstlerische Laufbahn zu den Höhepunkt annähern. Kurz nach diesem Triumph erlag er nach seiner ersten Krankheit und starb.

Domluvím se

2007-11-21T09:38:00.000-08:00

Když se vás někdo zeptá, jak mnoho tu či onu cizí řeč ovládáte, netrapte se s s nějakým škatulkováním do nativních, pasivních, aktivních, profesionálních, excelentních a dalších kategorií, natož pak přesnou specifikací skóre TOEFL nebo něčím podobným.

Řekněte jednoduše: "Ale jó, domluvím se". Tato kategorie pasuje zcela na každého. Od začátečníka po první lekci, až po profesionálního tlumočníka. Oba dva se totiž s cizojazyčným protějškem skutečně nakonec nějak domluví, ale ve znalostech mají ještě nějaké mezery.

Nač tolik papírů?

2007-11-20T09:41:00.000-08:00

O byrokracii se nejčastěji hovoří v souvislosti s přebujelým státním aparátem a s časem ztraceným čekáním na úřadech. Já se dnes budu snažit pohlédnout na problém byrokracie, a povšechně na problém informační společnosti z jiné stránky.

Přede dvěma lety jsem odjel z Česka do Irska a většinu papírů jsem nechal kdesi u rodičů. Vzal jsem si pouze dokumenty, knížky, doklady, smlouvy, účtenky, magnetické karty, čipové karty a simkarkty, klíče, vizitky, diskety, CDčka, DVDčka a použité diáře, které budu potřebovat. Za ty dva roky jsem oněmi méně či více potřebnými dokumenty opět zaplnil jeden šuplík a jednu krabici od hrnců.

A víte co je nejhorší? Že si to člověk táhne s sebou. Čím je starší, vzdělanější, úspěšnější, činnější, zámožnější, tím více papírů a ostatních krámů hromadí. Diplomy, ocenění, certifikáty, vystřižené články... Nejde to jednoduše ustřihnout, vyházet, a začít od nuly. Jde, ale buďto nedobrovolně když vás vypradou, nebo dobrovolně když se rozejdete s touto civilizací a odstěhujete se do pralesa.

A to doposud nemáme děti. Až je mít budeme, mohu se začít připravovat na hromadění diplomů z táborů, rodných listů, vysvědčení a očkovacích průkazů našich ratolestí.

Jak snadný musel být život před pár staletími. Žádné zbytečné papírování. Jestli moje dítě je nebo není moje prozradila sama příroda a o nic moc jiného nešlo.

A přitom se to zdá všechno tak jednoduché. Dokumenty v elekronické podobě, pokud jsou dobře setříděny, není až tak složité nacpat do malého prostoru, popřípadě je jednou za dekádu přesunout na modernější nosiče: Mgf. kazeta => Disketa => CD => DVD => BlueRay => Holodisk.

Ale co s tím ostatním? Proč si nemohu všechny ty státem vydané doklady uchovávat jen v elektronické podobě. Proč je na všech napsáno něco jako: "Ztrátu neprodleně ohlašte na..." nebo "This is a valuable document"? Proč už se nedá skutečnost, která se prokazuje oním dokladem (třeba dosažené vzdělání) alternativně dokázat třeba přes web ový servis.

Řečeno slovy Milouše Jakeše: "Mnozí už tak pracují - Myslivci, zahrádkáři a tak podobně...". Tedy chci říct Microsoft například, který umožňuje ověřit dosažené certifikáty pomocí online transferu. Ale pořád je to málo a krabici od hrnců mi to nevyprázdní. Už jenom proto že stále tíhnu k tomu uschovat i ten originální, papírový certifikát. Na lidi ten papír přeci jen tak nějak víc působí. A to je špatně.

O těchto stránkách

2007-11-17T10:11:00.000-08:00

Tyto stránky vznikly klasickým vývojem osobní webové prezentace, myslím si. Navrhnul jsem si skromný design, a poté jsem začal zaobírat obsahem. Jenomže, v životě jsem toho pro druhé moc neudělal, takže co vlastně zveřejnit? Co z toho nakonec vyšlo? No ovšem, typické stránky propagující jejich autora, jakých si malí človíčkové této planety zřídili v poslední dekádě milióny. Človíčkové někdy anonymní, jindy pravda mediálně provaření, ale v obou případech lidsky malí.

Domnívám se, že velikost člověka se nedá vyjádřit jeho vzděláním, inteligencí, ani fyzickou přitažlivostí, mediální zdatností, nýbrž jen a pouze následujícím vzorcem:

Velikost člověka = Kolik toho člověk udělal pro druhé - Kolik toho druzí udělali pro něj

Aneb jak je on sám prospěšný pro společnost a o kolik ji obohatil, s odečtem toho, kolik toho do něj společnost předtím investovala.

Sáhněme si, přátelé, do svědomí, kolika z nás nám vychází záporný výsledek. A z povahy soukromých webových prezentací to lze bohužel často poznat.

Jedna kytka bez prstů = dva dny domácího vězení

2007-11-06T08:03:00.000-08:00

Tento příspěvek píši během odpolední přestávky, ale docela dobře bych ho mohl psát i přímo v pracovní době, poněvadž můj šéf tu tento týden nebude. Dostal totiž cosi jako povolávací rozkaz k soudu, aby tam dělal, jak se zde hezky česky říká: "Jury Duty".

Jedná se o obdobu nechvalně známých soudců z lidu, zavedených v Československu po roce 1948. Můj šéf byl zkrátka vybrán, a teď bude celý týden sedět kdesi u soudu spolu s desítkami jemu podobných. U každého probíhajícího procesu se bude losovat příslušný počet takových občanů do poroty. Podle toho, co mi bylo řečeno, na rozhodování o vině i nevině i u nejzávažnějších zločinů profesionální soudci vůbec nepodílí, naopak vše závisí na libovůli těchto delegátů.

Porota může mít např 12 členů a když se alespoň 10 z nich jednomyslně rozhodne pro vinu či nevinu, obžalovaný je odsouzen, popřípadě osvobozen. Když se k takto silnému poměru hlasů nedospěje, jedná se o tzv. mistrial (zmatečné soudní řízení) a celé se to opakuje znovu. Podotýkám, že nevím, zdali to tak opravdu funguje, ale tohle je přestava o fungování soudnictví v Irsku u vysokoškolsky vzdělaných občanů, a tak připusťme, že je převážně pravdivá.

Už jsem o této instituci lidových porodců v Irsku slyšel, ale tyto konktétnější informace mě opět značně překvapily. Začal jsem chtě nechtě porovnávat Irský systém s tím českým.

***

"Vytvoříme vám optimální podmínky pro přemýšlení". Po akváriu o rozloze obývacího se rozhostila absulutní tma, a Mach s Šebestovou měli několik vteřin na to vypočítat, kolik je jedna kytka bez prstů a druhá bez nohy. Takhle nějak to myslím bylo v populárním večerníčku, když dvojice hlavních protagonistů navštívila nějakou vyspělejší civilizaci. Nakonec jim bylo vysvětleno, že to se přeci rozumí samo sebou že jako jedna kytka bez prstů a druhá bez nohy (konkrétní skutkovou podstatu už jsem zapomněl) se přeci rovná dvěma dnům domácího vězení, protože příroda se přeci musí chránit atd. atd.

Když se mě mí Irští kolegové zeptali, jak tedy funguje rozhodování o vině a trestu u nás, nemohl jsem si nevzpomenout na epizodu ze svého oblíbeného večerníčku. "U nás rozhodují pouze profesionální soudci", říkám jim, "a na každý trestný čin u nás existuje paragraf". U něj je uvedena typická skutková podstata, další kritéria, a také doporučená hranice trestu.

Dokonce, odhodlal jsem se tvrdit, by šlo celý náš právní řád jednoduše převést do XML. Například trestný čin vraždy bychom definovali zhruba takto:

No a když by se potom rozhodovalo v nějakém konkrétním případě, tak by se mohl využívat nějaký inferenční mechanizmus, nebo chcete-li Decission Support System, kam by se v jednom XML souboru odeslaly důkazy, v jiném znalecké posudky, v dalším dosavadní zločinecká kariéra, a náš systém by to všechno přechroustal a vynesl verdikt. Odsouzený by navíc mohl třeba dostat půl roku z trestu slevu za soudní řízení online, jelikož tím ulehčil našim přetíženým soudcům.

More than needed

2007-11-06T02:19:00.000-08:00

Na webu jsem narazil na zajímavý blog Hlavně nepoddienzovat o používání tohoto zajímavého slovesa v českém jazyce, jakožto i antagonizmu „naddimenzovat“. Právě tohle slovo jsem se pokusil přeložit zpět do angličtiny a použít v rozhovoru s kolegy. Nějak mi nikdo nerozmněl. A opravdu, žádné takové slovo jako "underdimensioning" nebo "overdimensioning", nýbrž ani "dimensioning" nebo "to dimense" podle všeho neexistuje.

Jediné příbuzné slovo je maximálně tak podstatné jméno "dimension" - rozměr. V AJ se k vyjádření stejné věci používá "to undersize", "to oversize", resp. "to size".
Napadá mne, že to vyšlo z programovacího jazyka BASIC, kde existoval příkaz DIM, kterým se, slangem českých programátorů řečeno, dimenzovalo.

Tak jsem holt svým anglicky mluvícím kolegům musel vysvětlit, že když to slovo neznají, musí si doplnit mezeru ve vzdělání, protože my Češi neochvějně věříme, že to slovo přišlo od nich. Nedávno jsem mimochodem poslouchal podcast o takovýchto amerikanizmech v němčině, kdy Němci používají zdánlivě anglicky znějící slovo, kterému by Američan nerozmněl, anebo má v originálu jiný význam.

Irové si s tím hlavu nelámou. Na mou otázku, jak by popsali most, který je naddimenzován pro větší zátěž než je potřeba odpověděli: "Conservative Engineering". A co třeba počítač, který je nadupaný tak, aby morálně nezastaral během příštích pár let? Ten je prostě "more than needed".

Stěhovat se je horší než vyhořet

2007-11-05T10:12:00.000-08:00

Už jste se někdy stěhovali? Já třináctkrát. Jistě jste si všimli, že kromě stěhování samotného se za tou vší lopoutou navíc táhne stín v podobě změny adresy u různých institucí? Naposledy jsem se stěhoval před měsícem z jednoho Dublinského bytu do druhého. Rozhodl jsem se vyzkoušet službu newaddress.ie, která by změnu adresy měla učinit pohodlně za vás.

Zní to neuvěřitelně - jakási společnost vám ZDARMA změní adresy u hlavních irských institucí, u nichž jste nějakým způsobem registrovaní. Stačí si je jenom zaškrtat ve webovém formuláři. Těchto společností je v současnosti na sedmdesát. Tato služba je pro cílového uživatele zcela zdarma, neboť ji hradí zaregistrované společnosti. Měly by jim tím zásadně klesnout náklady spojené s klasickou, "ruční" přeregistrací.

Tak jsem se tedy zaregistroval u newaddress.ie a začal zaškrtávat. Těšil jsem se, že se mi tímto způsobem povede aktualizovat moji kontaktní adresu na daňovém úřadě, v mé bance,a v Tescu, odkud mi chodí v rámci jejich marketingového systému poukázky na nákup. Toť vše. Banku v Česku a pár dalších institucí bych už zvládnul zaktualizovat přes web.

Dopadlo to tak, že daňový úřad přeregistrovat nešlo - naštěstí to již dnes v Irsku jde telefonicky nebo přes internet. Změna kontaktních údajů v Tescu proběhla výborně. Stačilo do webového formuláře zadat číslo klubové karty. Tradiční cesta by vedla přes vyzvednutí příslušného formuláře v hypermarketu, jeho vyplnění, a zaslání obyčejnou poštou.

S bankou to dopadlo hůře. Z newaddress.ie mi nejprve poslaly zdarma poštou formulář, na kterém bylo třeba pouze doplnit můj podpis. Ten jsem zdarma zaslal zpět. Bohužel se změnila jen adresa pro zasílání výpisů z běžného účtu, nikoliv adresa pro výpisy z účtu platební karty. A tak jsem musel do banky stejně nakonec volat a celou tu proceduru která měla fungovat jako po másle trochu postrčit. Ironií je, že pokud měním ve své bance své kontaktní údaje telefonicky napřímo, žádný podpis potřeba není, protože mne již autentikovali svojí standardní procedurou používanou při teleBankingu.

Když už jsem onen systém začal používat, změnil jsem si i svůj kontakt u mobilního operátora. Dokonce šlo změnit i údaje ve volebních seznamech.

Celá operace působila nanejvíš sofistikovaně. Jednou týdně mi chodily reporty popisující jak jsou jednotlivé firmy s přeregistrací daleko, a na co se naopak ještě čeká. Přesto, kdybych postupoval klasickou cestou, asi by to vyšlo časově nastejno. Uvidíme, třeba se budu brzy stěhovat počtrnácté a vynaložená časová investice se mi tentokrát vyplatí.

Nabízí se otázka, proč vlastně naší kontaktní adresu neuvádět dynamicky. Jak by to v praxi vypadalo? Jednoduše. Nejprve bych se na nějakém portálu státní správy zaregistroval online, vyplnil svoji současnou adresu, následně by mi byl přidělen identifikátor, jakésy "AddressID". Když bych se potom registroval u nejrůznějších institucí, například bych si předplatil časopis, uváděl bych namísto své adresy pouze tento identifikátor. Zavzpomínejte sami, kolikrát jste svou adresu v posledním týdnu otrocky vyplňovali - Na složenky, do formulářů v práci, na webu atd.

Nadále by samozřejmě existovala možnost pro staré babičky uvádět adresu klasicky.

Když bych se potom stěhoval, prostě bych se přilogoval do portálu a svou novou adresu uvedl jen na jediném místě. Zainsteresované instituce by si ji přes noc nahráli do své databáze.

Alternativně by šlo adresu vázat na rodné číslo, číslo OP nebo na jiný vhodný identifikátor. V kolonce "adresa" bychom pak vždy uváděli "k dohledání v centrálním registru podle mého čísla OP, které je: XXXXXXX". Pak by stačilo novou adresu nahlásit pouze na obecním úřadě.

Ale to už se dostáváme k jinému tématu, a tím je typicky české virtuální povinné trvalé bydliště. O tom zase někdy příště.