Rozhodli jsme se, že v zimě 2006/07 pojedeme někam, kde je teplo. Původně jsme mysleli na Mexiko, ale jak jsme později zjistili, není tam moc bezpečno. A tak jsem začal pravidelně navštěvovat vyhledávače charterových letů, až se tam naskytnul laciný let z Manchesteru do Puerto Plata s Thomas Cook.

Dominikánskou republiku jsem nikdy před tím moc neregistroval, a tak jsem si nejprve přečetl základní informace na www.dominikanska.cz, jako že tam je teplo a tak. Pak jsem koupil letenku, a bylo to.

Také jsem si sehnal průvodce Lonely Planet – asi je dobré jej s sebou mít, ale musí se brát s rezervou. Ačkoliv je Lonely Planet obyčejně synonymem spolehlivosti, u 3. vydání anglické mutace průvodce Dominikánskou republikou z roku 2005 to překvapivě neplatí. Lépe je vše si ověřovat u nezávislých cestovatelů. Byť jich DR nenajdete žádné masy, dají se potkat.

Zajímavý je naopak Dokument o DR natočený ČT v cyklu „Na Cestě“.

A teď přijde to hlavní: DR patrně není nejvhodnější destinací pro individuální cestování. Pokud ještě nemáte procestovanou Evropu, nebyli jste v Thajsku, ve Spojených státech nebo v Austrálii, asi není moc o čem rozhodovat. Především: Dominikánská republika poskytuje nízký standard a přitom je drahá. Každého jistě napadne, že se musí jednat o protimluv – “Čím nižší úroveň, tím nižší ceny“, řeknou si všichni, „alespoň v oblasti služeb“. To je ovšem omyl, jehož kořenům jsme se mimo jiné snažili při cestě DR přijít na kloub. Po několika dnech jsem pochopil, kde je zakopaný pes. V DR totiž nějak divně funguje mikroekonomika. Lidé nemají ponětí o přirozeném fungování trhu, že když prodávají něco za stonásobek nákupní ceny a nikdo to už týden nechce koupit, měli by patrně slevit. Když k tomu připočtete nefungující infrastrukturu, všudypřítomnou korupci, pravidelně se střídající se dlouhé dekády totality s řídkými obdobími demokracie, drahá země s nekvalitními službami je na světě.

Výjimkou jsou ovšem all-inclusive resorty, které jsou kvalitní a levné. Samozřejmě, je to dovolená na způsob nedělního nákupu v hypermarketu, ale alespoň je vidět, že když se chce, tak to jde. Vlastní elektrárna, vlastní prádelna, suroviny nakoupené ve velkém od někoho, kdo o fungování trhu ponětí má, a tedy lacino. Rovněž personál je na zdejší poměry nezvykle pracovitý a úslužný.

A tak jezdí většina turistů na dovolenou do luxusních resortů vlastněných zahraničními holdingy, zatímco zbytek země pustne a chátrá. Bohužel, i to je DR (a asi nejen DR).

Sice jsme víceméně cestovali studentským způsobem bez jakéhokoliv komfortu, ale na druhou stranu jsme viděli a pochopili daleko víc, než oni návštěvníci resortů za stejnou nebo vyšší cenu. A možná jsme té zemi i o něco víc pomohli.